Vyhlášení nezávislosti Republiky Krym a její přičlenění k Ruské federaci se stalo legitimní formou realizace práva krymského lidu na sebeurčení v situaci, kdy se v Ukrajině uskutečnil s vnější podporou násilný státní převrat.

1. Právo národů na sebeurčení je zakotvené v článku 1 Charty Organizace spojených národů, bylo též potvrzeno v článku 1 Paktu o občanských a politických právech z roku 1966, stejně jako v článku 1 Paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech z roku 1966.

Vztah práva na sebeurčení a principu územní celistvosti se řeší v Deklaraci o zásadách mezinárodního práva z roku 1970, týkajících se přátelských vztahů a spolupráce mezi státy v souladu s Chartou OSN, která potvrzuje nedotknutelnost územní celistvosti států, „dodržujících zásadu rovnoprávnosti a sebeurčení národů" „a majících s ohledem na to vlády, které zastupují celý národ, žijící na daném území". Stejný princip byl potvrzen i ve Vídeňské deklaraci Světové konference OSN o lidských právech z roku 1993 (stát, usilující o ochranu zásady územní celistvosti, musí mít "vládu, reprezentující zájmy celého národa na jeho území bez jakéhokoli rozlišování").

Celkově v praxi států došlo ke konsensu v tom, že zpravidla k sebeurčení národů by mělo docházet přece jen v rámci existujících států, zejména cestou umožnění autonomie. K uskutečnění stejného práva na oddělení by mohlo dojít ve třech případech: v koloniálním kontextu, v situacích zahraniční okupace a „v obzvláště extrémních situacích."

Ve skutečnosti ovšem existovaly také případy širšího výkladu práva na sebeurčení v podobě oddělení. Například v roce 1991 přijala Evropská unie závazné zásady pro uznání nových států východní Evropy a Sovětského svazu, základem jejichž uznání je odkaz na právo národů na sebeurčení. Mezi kritérii pro uznání oddělivších se států nejsou žádné odkazy na existenci jakýchkoli extrémních podmínek, které znemožňují soužití příslušných národů v rámci jednotného státu, neexistuje v tomto dokumentu též žádný odkaz na nutnost dodržování jakýchkoli ústavních postupů pro přijetí rozhodnutí o oddělení. V důsledku uplatňování těchto ustanovení uznaly země Evropské unie, mimo jiné, Ukrajinu.

2. Během více než 20ti leté historie, kdy Krym náležel Ukrajině, nedokázal krymský lid uskutečnit své právo na sebeurčení v rámci tohoto státu.

V lednu 1991 se v Krymské oblasti konalo referendum, na jehož základě přijal Nejvyšší sovět Ukrajiny zákon O obnovení Krymské autonomní sovětské socialistické republiky". Po 4 měsících, dne 19. června 1991, byla zmínka o obnovené autonomii včleněna do Ústavy Ukrajinské SSR (z roku 1978).

V září 1991 přijal Nejvyšší sovět Krymu Deklaraci o státní suverenitě. V roce 1992 byla přijata Ústava Krymu a ustavena funkce Prezidenta.

Аvšak dne 21. září 1994 přejmenovala Verchovná rada Ukrajiny Republiku Krym na Autonomní republiku Krym (ARK) a v roce 1995 rozhodnutím Verchovné rady Ukrajiny a Prezidenta Ukrajiny, bez souhlasu krymského lidu, byla krymská ústava zrušena, stejně jako funkce Prezidenta.

Tímto způsobem tedy bylo postavení Krymu svévolně změněno z nezávislého státu patřícího k Ukrajině, v souladu s výše uvedenou Deklarací o státní suverenitě, na status Autonomní republiky jako územní jednotky ukrajinského státu.

Při provádění rozhodnutí o vystoupení Ukrajiny ze SSSR byl porušen článek 3 zákona SSSR O postupu řešení záležitostí spojených s vystoupením svazové republiky ze SSSR, podle něhož se v Krymské autonomní sovětské socialistické republice mělo uspořádat samostatné referendum k otázce jejího setrvání v SSSR nebo ve svazové republice vystupující ze SSSR, tedy v Ukrajinské SSR.

3. Po nezákonném a násilném uchvácení moci v Ukrajině v únoru 2014 se příležitosti pro realizaci práva na sebeurčení v rámci ukrajinského státu výrazně snížily.

Za těchto okolností vyhlásil dne 17. března 2014 Nejvyšší sovět Autonomní republiky Krym, legálně zvolený dne 31. října 2010, na základě přímého vyjádření vůle krymského lidu v referendu, které se konalo dne 16. března 2014, Krym nezávislým suverénním státem – Republikou Krym, v níž je Sevastopol městem se zvláštním postavením. Dne 18. března, podle rozhodnutí Nejvyššího sovětu uzavřela Republika Krym mezinárodní smlouvu s Ruskem o jejím přičlenění k Ruské federaci.

V tomto ohledu je pozoruhodné, že samotná Ukrajina při vyhlášení své nezávislosti uváděla jako důvod hrozbu převratu v Sovětském svazu v srpnu 1991.[1]

4. Prohlášení o tom, že princip územní celistvosti státu vylučuje uskutečnění práva na sebeurčení v podobě oddělení, praxe nepotvrzuje.

Vznik státu a jeho vstup do jiného státu jsou procesy, které se řídí mezinárodním právem, nikoli vnitrostátními právními akty.

V memorandu Spojených států, předloženém Mezinárodnímu soudnímu dvoru OSN, ve věci souladu mezinárodního práva s jednostrannou deklarací o vyhlášení nezávislosti Kosova, se konstatuje, že "deklarace o vyhlášení nezávislosti mohou a ze své podstaty často porušují vnitrostátní právo, ... nicméně to neznamená, že došlo k porušení mezinárodního práva."

Mezinárodní soudní dvůr souhlasil s tímto přístupem a ve své analýze souladu deklarace o nezávislosti Kosova s mezinárodním právem ani nezačal zkoumat otázku platnosti této deklarace z hlediska Ústavy Srbska nebo Ústavy SFRJ. V tomto ohledu je zajímavý následující nález soudu:

"Soud byl požádán o nález nikoli k tomu, zda je deklarace nezávislosti v souladu s nějakou normou vnitrostátního práva, nýbrž zda odpovídá normám mezinárodního práva. Soud může odpovědět na tuto otázku prostřednictvím analýzy mezinárodního práva a nemá v tomto případě potřebu zasahovat do systému vnitrostátního práva"[2].

Tedy otázka, zda proces oddělení Krymu od Ukrajiny a jeho přičlenění k Rusku je nebo není v souladu s ukrajinskou Ústavou, nemá vliv na uznání jeho zákonnosti z hlediska mezinárodního práva. V poradním stanovisku Mezinárodního soudního dvora O souladu s mezinárodním právem jednostranné deklarace o vyhlášení nezávislosti Kosova, je učiněn závěr, že "obecné mezinárodní právo neobsahuje žádný zákaz uplatnitelný vůči deklaracím o nezávislosti"[3], což je plně použitelné vůči vyhlášení nezávislosti Krymu Nejvyšším sovětem Autonomní republiky Krym.

Kromě toho „nová kyjevská vláda" svými nezákonnými činy zničila ústavní pořádek, který existoval na Ukrajině až do února 2014. Legitimní prezident Ukrajiny Viktor Janukovyč byl zbaven moci v důsledku silové akce na "maidanu" a rozhodnutím Verchovné rady, přijatého v rozporu s platnými ustanoveními Ústavy o impeachmentu (odvoláni) prezidenta. Protiústavním způsobem bylo odstraněno taktéž pět soudců Ústavního soudu Ukrajiny, včetně jeho předsedy. Vzhledem k tomu nemají kyjevské úřady právo současně bezostyšně porušovat ustanovení základního zákona své země a zároveň vystupovat jako jeho ochránci, když hájí své stanovisko o nelegitimnosti referenda na Krymu z hlediska Ústavy.

Celá řada států, které dnes neuznávají oddělení Krymu a jeho přičlenění k Rusku, obhajovala v Mezinárodním soudním dvoře legitimitu jednostranného vyhlášení nezávislosti Kosova[4], která byla přijata v rozporu s Ústavou Srbska. Kromě již zmíněných Spojených států, Velká Británie ve svém memorandu zdůraznila, že "obecně [mezinárodní právo] nezakazuje vystoupení nebo oddělení a nezaručuje celistvost předchozího státu před vnitřními kroky, které vedou k rozdělení nebo nezávislosti, podporované dotčenými národy."

V kontextu krymského referenda se jeví jako pozoruhodná situace kolem Falklandských ostrovů.

Spor mezi Argentinou a Británií o vlastnictví Falklandských ostrovů, které byly obsazeny Británií v roce 1833, pokračuje dodnes.

V březnu 2013 se Velká Británie rozhodla podpořit svá práva na ostrov prostřednictvím referenda na území Falklandských ostrovů. Otázka na referendum byla formulována takto: "Chcete zachovat aktuální postavení Falklandských ostrovů jako zámořského území Velké Británie?" Možné odpovědi "Ano" nebo "Ne". Referenda se zúčastnilo 90 % obyvatel. Byly jen tři hlasy proti.

V reakci na neuznání výsledku referenda Argentinou obvinil britský premiér Argentinu z kolonialismu.

Na území Falklandských ostrovů je umístěna velká základna britského vojenského námořnictva.

5. Kroky Ruska na Krymu a v Ukrajině jsou v souladu se Závěrečným aktem Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě (KBSE) z roku 1975, Budapešťským memorandem z roku1994, Smlouvou o přátelství, spolupráci a partnerství mezi Ruskou federací a Ukrajinou z roku 1997.

Závěrečný akt KBSE z roku 1975 zakotvuje zásady územní celistvosti států a nedotknutelnosti hranic, zároveň tento dokument zakotvuje princip rovnoprávnosti a práva národů rozhodovat o svém osudu (self-determination). Tedy se na tento dokument plně vztahuje výše uvedené zdůvodnění o interakci mezi principy územní celistvosti a práva národů na sebeurčení.

Co se týče principu nedotknutelnosti hranic, ten zakazuje útok na hranice a zároveň zakazuje obsazení a uzurpování části nebo celého území kteréhokoli účastnického státu. Avšak uplatňování práva na sebeurčení v podobě oddělení je přirozeným a legitimním procesem, měnícím hranice a území stávajících států podle práva, a proto nemůže být označován jako "obsazení" nebo "uzurpování.

Takový výklad tohoto principu byl potvrzen praxí vzniku států na území SSSR, Jugoslávie a dalších zemí východní Evropy, které byly uznány zeměmi EU a USA (jmenovaní jsou také signatáři závěrečného aktu KBSE).

5.1. Rusko neporušuje ani Memorandum z roku 1994 o bezpečnostních zárukách v souvislosti s přistoupením Ukrajiny ke Smlouvě o nešíření jaderných zbraní.

Toto memorandum není mezinárodní smlouvou a neukládá žádné další právní povinnosti státům, kromě těch, které již měly v době podpisu memoranda. Potvrzuje závazky v souladu s principy Závěrečného aktu KBSE: respektování nezávislosti, suverenity a stávajících hranic Ukrajiny, zdržení se použití síly proti Ukrajině s výjimkou nutnosti sebeobrany nebo v jiných případech podle Charty Organizace spojených národů.

Všechny akce Ruska se podnikaly přesně v souladu se zásadami Závěrečného aktu KBSE. Územní celistvost Ukrajiny byla zničena v důsledku politiky nelegitimních orgánů, které uchopily moc v Kyjevě, především vůči národnostním menšinám. Jak je známo, ve stejnou dobu s Memorandem z roku 1994 bylo v Budapešti přijato společné prohlášení vrcholných představitelů Ruska, Velké Británie, Spojených států a Ukrajiny, v němž se, mimo jiné, potvrzoval význam závazků v rámci OBSE, zaměřených na potlačování růstu agresivního nacionalismu a šovinismu. Právě převaha těchto trendů vedla k oddělení Krymu.

Budapešťské memorandum neukládá Rusku závazek k donucení Krymu zůstat součásti Ukrajiny.

5.2. Co se týče ustanovení Smlouvy o přátelství, spolupráci a partnerství mezi Ruskou federací a Ukrajinou z roku 1997, ta rovněž potvrzuje základní principy uvedené v Závěrečném aktu KBSE z roku 1975, včetně respektování územní celistvosti, nedotknutelnost stávajících hranic mezi účastnickými státy, jakož i práva národů svobodně rozhodovat o svém osudu a dodržování lidských práv a základních svobod.

Úřady v Kyjevě svým jednáním podstatně porušily své povinnosti respektovat právo národů svobodně rozhodovat o svém osudu tím, že odepřely Krymu právo na sebeurčení, jakož i respektování lidských práv a základních svobod.

Kyjevské úřady taktéž hrubě porušují článek 11 Smlouvy z roku 1997, který stanoví, že "vysoké smluvní strany přijmou na svém území nezbytná opatření, včetně přijetí příslušných právních předpisů, k prevenci a potlačení jakýchkoli činů, které představují podněcování k násilí nebo k násilí proti jednotlivcům nebo skupinám občanů, založené na národnostní, rasové, etnické či náboženské nesnášenlivosti".

Porušení těchto ustanovení Smlouvy kyjevskými orgány vyvolává pochybností ohledně jejich práva odvolávat se na ruské závazky podle této Smlouvy.

5.3. Přítomnost ruských ozbrojených sil na Krymském poloostrově podle dohody o Černomořské flotile nemá žádný vliv na legálnost vyhlášení nezávislosti Krymu.

V době, kdy Krym vyhlásil nezávislost, a v období před tímto okamžikem se ruští vojáci v Krymu pobývali právoplatně – v souladu s Dohodou mezi Ruskou federací a Ukrajinou o pobytu ruské Černomořské flotily na Ukrajině ze dne 21. dubna 2010. Rusko neporušovalo tuto dohodu a nepřekročilo celkový strop počtu vojáků, stanovený v Dohodě mezi Ruskou federací a Ukrajinou o parametrech rozdělení černomořské flotily z roku 1997.

Ruští vojáci se nevměšovali do procesů, které probíhaly na Krymu, včetně provádění referenda a vyhlášení nezávislosti Krymu, jak to dosvědčují četní mezinárodní pozorovatelé.

Samotná přítomnost ozbrojených sil na území, které vyhlašuje nezávislost, nemá vliv na legitimitu tohoto prohlášení vůle lidu. Jedním z příkladů v tomto kontextu je Kosovo. V době vyhlášení nezávislosti tohoto útvaru na jeho území bylo přibližně 14000 vojáků ze 34 zemí v rámci mise NATO.

 
[1] Dne 24. srpna 1991 přijal Nejvyšší sovět Ukrajinské SSR Zákon o vyhlášení nezávislosti Ukrajiny, v němž se uvádí: "Vzhledem k smrtelnému nebezpečí, kterému byla vystavena Ukrajina v souvislosti se státním převratem v SSSR 19. srpna 1991, a v návaznosti na tisíciletou tradici ukrajinské státnosti, opíraje se o právo na sebeurčení podle Charty Organizace spojených národů a další mezinárodní právní dokumenty a ve snaze o realizaci Deklarace j státní suverenitě Ukrajiny, Verchovná rada Ukrajinské SSR slavnostně vyhlašuje nezávislost Ukrajiny a vytvoření samostatného ukrajinského státu - Ukrajiny. Území Ukrajiny je nedělitelné a nedotknutelné. Ode dneška platí na území Ukrajiny výhradně Ústava a zákony Ukrajiny. Tento zákon nabývá účinku po jeho schválení."

[2] Poradní stanovisko O souladu s mezinárodním právem jednostranné deklarace o vyhlášení nezávislosti Kosova, Zprávy Mezinárodního soudního dvora, 2010, strana 12, odst. 26

[3] Poradní stanovisko O souladu s mezinárodním právem jednostranné deklarace o vyhlášení nezávislosti Kosova, Zprávy Mezinárodního soudního dvora, 2010, strana 39-40, odst. 84

[4] USA, Velká Británie, Francie, Dánsko, Německo, Rakousko